Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 30.4.
Blahoslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Zašel jsem 23/5 ke svatému Martinu Praha
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 26.5.2014 (12:13:34)

KAREL ŠKRÉTA


   1610 PRAGA (DOPLŇTE SI MĚSÍC A DEN VAŠEHO NAROZENÍ)       ۞    30.7.1674 PRAGA


Z minulosti české kultury patří Karel Škréta k nejvýznamnějším osobnostem v umění. Zasloužil se o to, že malířství baroka se povzneslo v Čechách do té výše, jakou vynikala desková malba gotická. Spolu s Petrem Janem Brandlem a Václavem Vavřínem Reinerem tvoří trojhvězdí barokní doby, jehož jas časem neslábne a nevyčichá. Škrétovi tu však připadá úloha zakladatele, druzí dva, tvořící o několik desetiletí později, mohli těžit z půdy, kterou připravil. „Karel Škréta z erbovní rodiny Šotnovských ze Závořic kraluje raně barokové malbě v Čechách tak suverénně, že charakteristika jeho práce postihuje zároveň vůdčí a nejlepší tendence celého období,“ napsal O. J. Blažíček v Umění baroka v Čechách (1971).


Karel Škréta žije v širokém obecném povědomí, ale představa o díle se známostí jména zdaleka nevyrovná. Kdokoli z dnešních návštěvníků stane před jeho obrazy vystavenými v Jiřském klášteře na Hradčanech ve sbírkách Národní galerie nebo v zámeckých obrazárnách na Mělníku či v Rychnově nad Kněžnou, neubrání se hlubokému dojmu z jejich vážnosti, mocně působícího realismu a z jejich malířského mistrovství. Nicméně desítky pláten se ztrácejí v přítmí kostelů, řada obrazů, zejména podobizen babizen, je rozptýlena po zámcích, celou Škrétovu tvorbu v jejím rozsahu a významu právě tak jako historické pozadí, na němž vznikla. Doba, ve které žil a která jeho osud tak výrazně poznamenala, byla pro českou zemi maximálně krutá a tragická. Jeho život je vymezen letopočty 1610 až 1674. Právě tato desetiletí a pětiletky a to, k čemu docházelo v jejich sledu v Praze a v Čechách, bylo dobou hororu, smutku a zkázy.


Škréta přišel na svět na samém konci renesance, v předposledním roce panování Rudolfa II. Místem jeho narození byl dům U černého jelena na Starém Městě pražském v blízkosti Týnského chrámu. Pocházel ze zámožné šlechtické rodiny Škrétů Šotnovských ze Závořic, jejíž šlechtický predikát obdržel malířův děd v roce 1570 od císaře Maxmiliána II. Šotnov se jmenoval jeho dvůr na Kolínsku, Závořice, zaniklá ves u Zábřehu, ukazují na moravský původ rodu. Umělcův zploditel Kundrát Škréta byl vážený a zámožný byrokrat královské komory, majitel několika domů, mlýna, vinic u Prahy a u Mělníka. Rodina byla protestantská a otec dbal na humanistické vzdělání svých synů, z nichž byl Karel ten nejmladší. Tak se jeví začátek příběhu jako utěšený oblázek omletého břehu nebo obrázek z dob české renesance, žel definitivně končící. Po Karlově narození valily se neblahé události jedna za druhou a spoušť nebrala konce.


V roce 1611 vpadli do Prahy Pasovští (hulváti, co jiného!) a vydrancovali Malou Stranu a Hradčany. V roce 1613 zemřel Škrétův otec a zanechal ženě Kateřině rozsáhlý majetek, sedm dětí a těžké starosti v době, kdy antagonismus mezi protestanty a katolíky nabýval na intenzitě. Když bylo Škrétovi osm let, politické dusno vybuchlo defenestrací místodržících Viléma Slavaty a Jaroslava z Martinic, což znamenalo začátek stavovského povstání. Malířův strýc Daniel Škréta se jej aktivně zúčastnil a stal se dokonce členem zemského direktoria. Po bělohorském nášupu a průšvihu v jednom se konala příšerná exekuce českých pánů v červenci 1621 na Staromáku, několik kroků od domova Škrétových. O tři roky později nastolil patent Ferdinanda II. všem protestantům utrum formou tragické alternativy – buď přestup na katolictví nebo emigraci, odchod z Čech. Před toto osudové palčivé rozhodnutí byla postavena i paní Kateřina Škrétová. Odmítla a odešla s rodinou za kopečky. Tíhu situace charakterizoval sugestivně Josef Janáček v knize Ženy české renesance (1987): „Roku 1625 dostalo vystěhovalectví pro víru masový ráz a odeznívalo ještě v následujících letech… Stěhovali se lidé bohatí i chudí, ambiciózní i rezignovaní a ve všech společenských vrstvách náležel na emigraci velký podíl vdovám… Od věrnosti k víře se nedaly odvrátit, ani když se pro ně exil proměňoval v útrapy. A stovky vdov vystěhovalých pro víru vyjadřovaly patosem svého gesta rozklad českého reformačního světa.“


Roku 1628 se Karel Škréta stal exulantem. Zdá se, že se od matky odloučil a cestoval na vlastní pěst, jeho stopy byly zachyceny ve Stuttgartu a není vyloučen ani přechodné působiště ve Vídni. Důležitý je však cíl jeho emigrantského putování, jímž byla Itálie. V roce 1630 přicestoval do Benátek a na delší čas se tam usadil. O jeho italských letech zanechal svědectví soudobý malíř Joachim von Sandrart ve své knize životopisů slavných malířů vydané už 1675. Lze si snadno představit, co Benátky, milované zaalpskými umělci od Dürerových dob jako vstupní bránu k slunci a umění Itálie, znamenaly pro dvacetiletého šikulu Škrétu po útěku z ponuré absurdní Prahy trýzněné habsburskými represáliemi. Vedle znalosti jazyků a všeobecného humanistického vzdělání si z domova přinesl patrně i určitou výtvarnou průpravu. Předpokládá se, že se v Praze seznámil s manýristickou tvorbou rudolfínských umělců, a že snad i studoval u některého z nich. Setkání s velkolepostí a barevnou zářivostí vrcholné benátské renesance, byť již náležela minulosti, s díly Tiziana, Paola Veronese, Jacopa Tintoretta, muselo pro něj být fascinující žní zážitků. Orientoval se i v problematice zaměstnávající současné Benátčany. Tiberio Tinelli, benátský portrétista, namaloval Škrétovu podobiznu, jež je dnes ve sbírkách Národní galerie v Praze. Škréta navštívil Florencii a tehdy významnou Bolognu, dělící se s Římem o primát na poli malířství díky osobnostem bratří Carracciů a Guida Reniho. Poznání boloňské školy mu poskytlo řadu impulsů.


V letech 1634–1635 pobýval v Římě, v docela jiném světě, než jakému přivykl v okouzlujícím městečku lagun. Řím byl metropolí v kypícím rozmachu barokní protireformační éry a Barberiniové, ovládající nejvyšší církevní pozice včetně papežského pontifikátu Urbana VIII., z něj budovali město ohromujících rozměrů a velmožské nádhery. Uměleckých zakázek bylo nespočetné zastoupení a Řím, tehdejší nejpřednější výtvarné centrum Evropy, lákal malíře i ze zemí velkých tradic – z Holandska, Německa, Francie. Z Paříže přišel Nicolas Poussin, hlavní představitel klasicismu, s nímž se Škréta nepochybně seznámil. Někteří badatelé se domnívají v krásném Škrétově portrétu malíře s paletou rozpoznávat podobu Poussinovu. Hlavním přínosem římského období byl českými malíři patrně caravaggismus, směr nazvaný po Caravaggiovi (vlastním jménem Lobardo Michelangelo Merisi), malíři pronikavě realistického vidění a krajně působivého využití principů temnosvitu.


Počátkem roku 1638 se Škréta vrátil do Prahy; bylo to možné pouze po přestupu na katolictví. Kde k němu došlo, nevíme. Zvolil tedy cestu opačnou než jiní velcí exulanti, kteří vlast už nikdy neviděli, na prvním místě Jan Amos Komenský, také geniální grafik Václav Hollar, Škrétův druh z mládí, který zahynul v Anglii, nebo Jiří Flegel, znamenitý malíř zátiší, zemřelý ve Frankfurtu. Prameny svědčí o tom, že se Škréta po návratu domáhal navrácení zkonfiskovaného rodinného jmění, jak nemovitostí, tak finančních obnosů, a že toho dosáhl. Vrátil se domů uprostřed třicetileté války a nalezl v Čechách otřesné „theatrum mundi“, kde se však na rozdíl od divadla umíralo nejen na následky vad a vadných obyvatel Kocourkova doopravdy. V době, kdy hořela města a zanikaly vesnice, kdy soldatesky a epidemie zdecimovaly počet obyvatel této nehostinné země na polovinu, dostávalo se umělcům zakázek především od klášterů a od šlechtických kruhů, které stály na straně vítězů.


První Škrétovou velkou prací byl svatováclavský cyklus pro klášter bosých augustiniánů na Novém Městě na Zderaze. Toto téma připomíná malířovy vrstevníky Bohuslava Balbína (1621–1688), který jako historik křísí zemský patriotismus, také hudebního skladatele Adama Václava Michnu z Otradovic (1600–1676), jehož velké opus je Missa Sancti Venceslai. Legendárně pojatý cyklus ze života knížete Václava (dnes chovaný převážně na mělnickém zámku), je syntézou podnětů získaných v cizině, poznamenaný však osobitou Škrétovou notou. Životný realismus, míra lidské účasti, slavnostní vážnost, jakož i vyspělý koloristický cit projevují se zejména na Narození svatého Václava (tato část cyklu přešla z Mělníka do Národní galerie v Praze).


Pro pražský kostel sv. Martina ve zdi zvenčí namaloval v polovině čtyřicátých let další vynikající plátno, rozměrný výškový obraz svatého Martina, dělícího se se žebrákem o svůj pršiplášť. Pohyb jezdce přetínajícího mečem látku roucha jakoby ustrnul ve významném okamžiku. Jedno z tajemství Škrétova umění spočívá v tom, že diváka přiměje uvažovat nejen o všem, co se děje na scéně, ale proč se to tak děje, o lidských aspektech zobrazených osob. Přitom vedle dějově psychologického sdělení stále působí obrazová, optická složka díla. V sakrálních obrazech se vyhýbá extázi a mučednictví a klade váhu na dobré skutky a pomoc nejchudším a trpícím. To je možná jeho skrytá odpověď protireformaci.


Další známé Škrétovo plátno ze čtyřicátých let má zajímavou historii. V raně barokní Praze žila početná kolonie Italů, stavitelů, štukatérů, zedníků i kupců. Pro ně byla vybudována takzvaná Vlašská kongregace se špitálem a s kostelem svatého Karla. Ostatně tradice zůstala zachována a dodnes ve Vlašské ulici na Malé Straně sídlí v tomto historickém komplexu Casa d´Italia, středisko italské kultury. Jako oltářní obraz sem Škréta koncipoval výjev představující patrona chrámu, Karla Boromejského navštěvujícího nemocné morem. Upustil výjimečně od kontrastů temnosvitu, světlo v hřejivé tonalitě oblévá všech šestnáct postav složité scény. Za Karlem Boromejským, jenž pomalu kráčí žehnaje nemocným, vyhlíží se zrakem upřeným na diváka nápadná tvář. Je to Škrétův vlastní portrét. Dílo je trvale vystaveno v Národní galerii v Jiřském klášteře a tam tedy lze zachytit pohled malířových očí. Jsou tmavé a velmi chytré. Vidíme pevně stavěný obličej spíš jižanského typu, temné zkadeřené dlouhé vlasy, výrazná obočí, d´artagnanovský knírek a mušku na bradě. Z podobizny lze vyčíst energii, intelekt, temperament a býčí vůli. Ale pronikavý pohled rozhodně není to, čemu říkáme otevřený. Je to prostě tvář s podtextem, tvář člověka nikoliv jednoduchého jako absurdní baba Jaga nebo chcete-li paní krákoravá vrávoravá, který není ochoten o sobě mnohé prozradit.
Přehled vynikajících děl středního období by byl kusý bez zmínky o obraze Jakobův příchod k Lábanovi (v zámecké obrazárně v Rychnově nad Kněžnou). Biblický starozákonní výjev tu Škréta pojal jako klasicistní pastorální scénu, jistě ne bez vlivu Poussinova, jak se odvíjí ve svěží a životné krajině. Vznosné ženské postavy svítí bělobou a sytou červení na mechově zeleném pozadí.
V průběhu let si malíř vydobyl majetek, obdiv i proslulost. Po sňatku s dcerou malostranského měšťana Veronikou Grönbergerovou sídlil na Ovocném trhu v domě U Hájků, jehož navrácení si vysoudil. Stal se uznávanou autoritou v otázkách umění. Tak cestoval do Drážďan jako člen komise pro posouzení kovového krucifixu, který byl určen pro Karlův most. Byla mu svěřena restaurace Dürerovy Růžencové slavnosti a Tintorettova plátna na Pražském hradě, jindy byl na Hrad povolán, aby v obrazárně posoudil škody napáchané zatékáním. Stanul v čele malířského cechu a angažoval se ve věci ohroženého baldachýnu (díla Matyáše Rejska) v Týnském chrámu nad oltářem malířského bratrstva. Zakázek rozměrných oltářních obrazů stále přibývalo. Realizoval je pro kostel Panny Marie před Týnem, pro malostranský kostel Panny Marie pod řetězem, pro Zbraslav a Olomouc, pro dóm v Litoměřicích, Kutnou Horu a řadu dalších lokalit. Na oltářích pražských kostelů se jeho obrazy často setkávaly – sešly kloudně se sochami Jana Jiřího Bendla (kolem 1620 – 1680), jenž dosahoval vynikajících výsledků v kameni i ve dřevě. Bendl je v sochání pokládán za Škrétův adekvátní protějšek; i on slučoval různé slohové novotvary v podněty a v konečnou nadměrně úlevnou výtvarnou výzdobu.

 

Jak bylo v baroku zcela běžné, přenechával umělec větší či menší podíl při provádění církevních maleb dílenským pomocníkům. Je to logické při rozsahu prací, na které by jedny ruce prostě nemohly fyzicky ani časově stačit. Zestárly by nedejbože únavou. Proto kvalita, zejména v pozdní fázi tvorby, kolísá pod náporem tvorby v dílně. A přece jako poslední dílo z řady sakrálních prací vytvořil Škréta Pašijový cyklus (1673 – 1674) v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně, kde s plnou vehemencí nastřádané životní moudrosti vystihl hlubinu utrpení, bolesti a smrti, prosím komiky, ať z toho nepláčou. Brzy po jeho dokončení, dne 30. července 1674, malíř zemřel a byl pohřben v kostele svatého Havla na Starém Městě. Prosím laskavé čtenáře, ať zbytečně netruchlí po tolika letech.

 

Zvláštní kapitolu jeho díla tvoří podobizny. Kdo umí vystihnout podobu, nemusí být ještě dobrým portrétistou. Karel Škréta byl portrétistou bravurním. Neplnil pouze objednávku, ale podle povahy modelu volil typ obrazu a je s podivem, jakým širokým rejstříkem vládl. Jakoby v nejistotě a v neklidu doby, kdy lidský život nic nevážil, ctil existenci človíčka homo sapiens sapiens v celé hloubce individuální fyzické a duševní charakteristiky. Překračoval hranice času ve ztvárnění těch rysů, které formují lidskou tvář ve století sedmnáctém jako jednadvacátém. Proto před jeho podobiznami často prolétne sem a tam pocit, že zobrazeného známe familiérně i ležérně, že jsme s ním již někdy zašli na pivo nebo do přírody na vandr.

 

Byla již zmíněna Podobizna malíře (snad s datací 1634), obraz světaznalého a mírně rezignovaného umělce je vystavěn záměrně jednoduchými, ale velmi promyšlenými prostředky. Se zvláštní chutí a důrazem Škréta patrně portrétoval umělce a intelektuály. Podobizna matematika a Podobizna malíře miniatur jsou mnohem zajímavější než temné portréty hodnostářů a kdovíjakých podvodníčků mafie. Podobizna dámy (na státním hradě Rožmberk v jižních Čechách a http://www.hrad-rozmberk.eu/...) vyniká v zobrazení této paničky mateřského typu takovou mírou sdělnosti, že překračuje hranice dávno uplynulého žití. Devatenáctiletou Marušku Maxmiliánu ze Šternberka namaloval v kostýmu pastýřky před hlubokým krajinným průhledem. Využil přitom všech možností uplatnit malířskou brilanci v bělavých, stříbřitých a růžových tónech dívčí figury a zachycené ladnosti skrz mužné oči. Na podobizně mladého a jistě atraktivního Ignáce Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic (v Rychnově nad Kněžnou) obdivujeme přímo koncert rafinovaných barevných struktur, charakterizujících kožešinu, látku, pleť, který Škréta v tomto magickém obraze propracoval, rozehrál a snad i vyhrál. Barevná skladba díla bývá uváděna v souvislost se Sovou sněžnou od Karla Purkyně. Skutečně, Purkyně byl Škrétovým obdivovatelem a v určitém smyslu i jeho o dvě stě let pozdějším následovníkem.

 

Na konec kapitoly o portrétech budiž jmenována Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho s rodinou (1653), dnes v Národní galerii. Má v dějinách evropské portrétní malby dalekosáhlý význam. Miseroni je tu zvěčněn nejen s početným doprovodem rodinných osob a se svým mistrovským kusem, ale i s pracovním podhoubím, s brusičskou dílnou v pozadí. Kompozice je velmi pestrá. Otec Dionysius tvoří levou skupinu se svými staršími syny, z nichž jeden pozdvihuje ruce ke skvělému kusu uměleckého řemesla, ke křišťálové nádobě, což je proslulá Pyramida, dnes ve sbírkách Uměleckohistorického muzea ve Vídni (hned naproti němu máte dvojče budovu, Přírodovědecké muzeum). Jeho paní se sklání s mateřskou laskavostí k větší dceři, zatímco nejmladší dívenka spočívá na otcově ruce. Nenásilně je vkomponován do rodinného výjevu klanu převýšený interiér dílny s několika postavami při práci. Obraz je náročností úkolu a jeho mistrovskou realizací ojedinělý v evropském malířství poloviny 17. století. Málokteré dílo vůbec je tolik co do komplexní výpovědi o životě rodinném i pracovním uchystáno, o povaze lidí i doby. Dionysius Miseroni, snad z vděčnosti za tak zdařilý skupinový portrét, vyhotovil pro Škrétu v technice zvané florentská mozaika znak Šotnovských ze Závořic, který se zachoval bez újmy po dnešní modernu.

 

Karel Škréta byl umělcem vskutku urozeným, a to nejen původem, ale především hodnotami svého nezprofanovaného díla.

 

  

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=hBoWcA-9XiA

 

Play That Beat 98.7 Kiss FM Mastermix

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=KmHIrjl_sh8

 

One Dove vs. The Orb – Little White Fluffy Love Clouds

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=NwKGG9DN_Jo

 

One Dove – White Love (Slam Mix)

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter